Říjen 2012

Cher Lloyd -Want U back

20. října 2012 v 16:26 | Moncza♥ |  Celebrity+hudba
Teď moc ujíždím na Cher Lloyd, podle mě je sympatická, a má krásný hlas! Jednoznačně se mi líbí nejvíc písnička want u back :D

Jednodílná povídka- I live for you♥

20. října 2012 v 16:12 | Moncza♥
Čauves, strašně dlouho jsem se neozvala, já vím! Moc se omlouvám, teď se budu snažit to napravit :D Začnu mou jednodílnou povídkou ! :D Prosím, berte na ohed že je to pro mě první jednodílovka! :D Pište názory, připomínky i kritiku! Všechno mě potěší :)

Seděla jsem na kraji mostu, a dívala se na průzračnou vodu, která mi víceméně naháněla strach. Vítr mi čechral mé tmavé havraní vlasy, a v hlavě se mi promítaly vzpomínky. Na dětství, když všechno bylo v pořádku. Když jsem měla přátele, neměla problémy a byla jsem sama sebou. Jenže teď je všechno jinak. Nemám pro co žít. Ve škole mě šikanují, a já nevím proč. Za co? Proč jsou lidé tak zlý? Jsem obyčejná jako každá jiná holka. Mám průměrné známky, nejsem tlustá ani hubená, tak proč? To nevědí, že mně to moc ubližuje? Nebo proto mi to dělají? Aby mě viděli, jak se trápím, a jsem nešťastná? Každé odpoledne po škole se s brekem vracím domů, a jsem šťastná, že dnešek jsem zvládla. Nemám se ani komu svěřit… Rodiče mi umřeli, když mi bylo deset, a od té doby žiju s mou tetou, která je sice jenom o šest let starší, a rozumíme si, jenže o mě moc nejeví zájem, je pořád v práci a na mě nemá čas. Kamarádku nemám. Ani jednu jedinou. Mám jenom sebe… "Ahoj, hele, jsi v pohodě?" ozval se za mnou hluboký chraplavý hlas. "Nejsem…" hlesla jsem. Po tváři mi stekla slza, ale já si ji radši rychle setřela, aby ji dotyčný neviděl. Neměla jsem odvahu, se otočit. Co když je to jeden z těch co mě šikanují? "Můžu si přisednout?" opět se dotyčný ozval, ale to už jsem radši neodpověděla. Navíc byl hodně drzý, a i přesto že jsem nic neřekla, přisedl si. Pořád jsem se dívala do vody, ale zvědavost mě donutila zvednout hlavu. "Jsem Harry." Na tváři mu pohrával úsměv. Ano, byl opravdu nádherný. Dokonalé zelené oči, roztomilé kudrnaté vlasy, které mu neustále padaly do obličeje, a ty nejkrásnější rty které jakoby říkali "Polib mě". "Já Jamie," Řekla jsem potichu, a odvrátila pohled. Chvilku mlčel, a bylo poznat, že je trošku nervózní. "A… Co tu děláš?" zeptal se. Nechtěla jsem o tom mluvit. Vlastně, byla jsem zvyklá se s nikým nebavit, protože nikoho nezajímalo, jak se cítím. "To by tě nezajímalo." Proč by ho to taky zajímalo? "A co když ano," řekl potichu. "No tak sedím tu, a rozmýšlím, jestli mám skočit, nebo zůstat na živu a snášet další hnusný nadávky." Pokrčila jsem rameny, a podívala jsem na něj. Teď už na mě spíše bezmyšlenkovitě zíral. Bylo vidět, že to co jsem řekla, ho nepříjemně zaskočilo. "Ale… To přece nemůžeš." Polkl. "Proč bych nemohla? A oni můžou? Už to nedokážu dál snášet!" vyjela jsem na něj. "Promiň," řekla jsem. "V pohodě… Já chápu, jak ti je."
"Ne, nechápeš. Nikdo to nechápe."
"Dobře, nechápu to, ale umím si představit jak ti je," usmál se. Jeho přítomnost mě uklidňovala. Připadalo mi, jako kdybych ho znala celý život. Byl to snad první člověk, který si ze mě nedělal srandu, a neurážel mě. Chvilku jsme mlčeli, a dívali se na šumějící vodu. Harry mě jemně chytil za ruku. Překvapilo mě to, ale příjemně. Potom jsme si začali povídat. O koníčcích, o sobě, a vzájemně jsme se poznávali. Bylo to fakt krásné, a já začínala mít pocit, že mám pro co žít. "Harry?" hlesla jsem.
"Ano?" zvedl hlavu, a upřeně se mi podíval do očí. "Děkuju."
"Za co, prosím tě?" usmál se. "Že jsi mě vyslechl. Vždyť mě vlastně skoro neznáš, a ztrácíš se mnou čas." Stiskla jsem mu ruku, a opřela se o jeho rameno. "Za málo. Jamie, teď mě poslouchej. Nesmíš si ublížit, ano? Ty jsi jedinečná, krásná a… Prostě to nesmíš udělat. Dobře? Já tě nenechám umřít." přikývla jsem. Ty slova mě nahnaly slzy do očí, a já se naplno rozbrečela. "Né, nebreč, já se taky rozbrečím," pohladil mě po tváři. "Ale to nejde. Já jsem ti hrozně vděčná." Zasmála jsem se, a setřela jsem si slzy z obličeje. "Ale víš, já fakt nevím, co mám dělat," vzdychla jsem. "Co třeba zajít na něco na zub? Už mi vyhládlo," navrhnul, a slezl z kraje mostu, na bezpečnou zem."Takhle jsem to nemyslela. Ale dobře, já mám taky docela hlad," zasmála jsem se. Chtěla jsem taky slézt zpět na zem, ale špatně jsem si stoupla na okraj. Smekla se mi noha, a já jsem začala padat. Takovou volnost jsem nezažila. Naposledy jsem uviděla Harryho, jak se naklání přes okraj mostu, a má slzy v očích. Najednou jsem ucítila šílený náraz, a potom? Tma. Černočerná tma, a já věděla, že je konec…
Ucítila jsem hroznou bolest hlavy, ale neodvážila jsem se otevřít oči. Tak jsem mrtvá, nebo ne? "Jamie?" uslyšela jsem ten chraplavý hlas, který mě dokázal uklidnit. Pomalu jsem začala otevírat oči. Nejdřív mě oslnilo světlo, takže jsem moc neviděla, ale pak jsem si zvykla. Seděl u mě Harry. "K-kde to jsem," zamumlala jsem. "V nemocnici, ale už bude dobře." Stisknul mi ruku. Usmála jsem se. "A co se stalo?"
"Ty si to nepamatuješ?"
"Moc ne…"
"Už jsem ti rozmluvil, abys neskočila… Jenže ty sis špatně stoupla a.. Spadla jsi tam. Myslel jsem si, že je konec… Jamie já jsem tak rád že ses probudila!"
"Ty jsi mě zachránil?" usmála jsem se. Harry pokrčil rameny. "To by přece udělal každý."
"Ale kdybys tam nebyl, tak by mě nikdo nezachránil."
"Já ti říkal, že tě nenechám umřít," Harry se usmál, a pomalu se ke mně přibližoval. Přitiskl rty na ty mé. V břichu jsem měla tisíce motýlu, bylo mi v té chvíli krásně. Po obličeji mi stekla slza. Nebyla to slza smutku, nýbrž slza štěstí. Našla jsem někoho, pro koho má smysl žít.
A jak to bylo dál? S Harrym chodím už rok a bydlíme spolu. Seznámil mě se svými přáteli, a já se dozvěděla, že jsou světoznámá skupina One direction. Konečně mám přátele, a po dlouhé době jsem šťastná. Fanoušci mě vzali cekem dobře, občas si přečtu nějaký nenávistný vzkaz, ale už si z toho nic nedělám. Jsem opravdu ráda, že jsem na Harryho narazila, protože mi ukázal, jak pořádně žít.